Jako trenér jsi u A mužstva působil 3 roky, jak bys je zhodnotil?
Ty tři roky bych rozdělil na dvě půlky. V té první odešli během jednoho roku Machotka, Jursa, Kůra, Sobotka, Číhal, Traore, Holík. Zranění vyřadilo Krtka, Kubu Dvořáčka. Mančaft v současné podobě se vytvořil během zimní přípravy 24. Během podzimu se do mužstva zapojily Rosťa s Hermisem. V zimě si to sedlo. Vytvořila se jasná základní sestava. Byla jasná gólmanská jednička. Posledním kamínkem do skládačky byl příchod Zbyně, který nahradil dlouhodobě zraněného Didiho.
K mužstvu jsi přišel po sestupu z KP, teď odcházíš po postupu. Jak vidíš progres týmu za tu dobu?
Každou sezónu jsme se bodově zlepšovali. Herní projev se měnil tím, jak vypadávali hráči a do mužstva se zapojovali noví. Odcházející zkušenost nahrazovalo mládí. Během zimní přípravy a jara 24 došlo k největšímu posunu. Nabrali jsme velké sebevědomí. Mančaft je mladý, kluci se můžou ještě zlepšovat.
V čem byl největší posun?
Na začátku byla naše produktivita závislá na Paťovi. Ale když srovnám statistiky po první sezóně s dneškem je vidět u ofenzivních hráčů velký posun. Staňa z 5+4 na 21+11, Koci z 4+2 na 5+12, Milcek z 3+0 na 6+7. Na druhé straně v první sezóně 26, ve druhé 31 inkasovaných branek, letos jen 15.
Čemu to přisuzuješ?
Kluci postupně vyspívali, nasbírali zkušenosti, a hlavně již zmiňované sebevědomí. Poslední dvě sezóny jsem do nich hustil pořád stejný věci
Můžeš být konkrétnější?
Vepředu jsem klukům nechal volnost, jen jsem na ně pořád apeloval, abychom využili rychlost, byli trpěliví a čekali na možnost dostat se za obranu. Na druhé straně zbytečně nefaulovat a dát si pozor na míče za obranu. Vždycky jsem jim říkal, že když už vidí číslo protihráče na zádech, tak je problém.
Na první dobrou je vidět největší rozdíl v inkasovaných gólech…
Velkou roli v tom hraje příchod Zbyni. Ohromně nám pomohl při organizaci hry. S ním šly nahoru výkony hráčů kolem něj. To, co jsme si řekli v kabině, najednou kluci slyšeli přímo ze hřiště. Kromě jednoho zápasu jsme nedostali víc jak jednu branku. Určitě pomohlo, že byla proti minulým sezónám jasně vyřešená brankářská jednička.
V čem jsi se nejvíc změnil Ty?
Stejně jako hráči jsem se vyvíjel jako trenér. Nechci moc posuzovat sám sebe, ale pro mě osobně byl největší změnou konec Zelně po první sezóně. Zpětně si myslím, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si zvykl. Ten první půlrok pro mě byl těžký. Zlomem byla právě zima.
Co pro tebe bylo jako trenéra nejtěžší?
Asi rozhodování o sestavě. Naštěstí se to nedělo moc často. Sestava byla víceméně daná, vyhrávalo se, ale někdy jsem cítil, že je potřeba udělat změnu. Šlo spíš o změnu postů. Všichni očekávali stejné hráče
na stejných postech. Věděl jsem, že pokud tu změnu neudělám, tak nikdo nic nenamítne. Některý věci jsem probíral s těma zkušenějšíma. Nakonec jsem dal na svůj instinkt a tu změnu udělal.
Byl od začátku sezóny cíl postup?
Pro mě osobně ano. Po minulém jaru, kdy jsme to odehráli bez porážky, jsem si řekl, že jdeme po prvním místu.
Co bylo klíčem k postupu?
Jak se vyrovnáme s absencemi. Věděli jsme, že kvalitu máme. Ale od začátku jsme měli jedenáct hráčů, pro které byl hlavní zápas Áčko. Zbytek se doplňoval z Béčka a dorostu. Musím ocenit kluky z dorostu, kteří když jsem je oslovil, nikdy neodmítli. Složitější to bylo s kluky z Béčka, kde se venkovní zápasy často kryli. Ať už na podzim Pasťa nebo na jaře Miha, vždycky jeli, i když věděli, že pokud se někdo nezraní, tak si moc nezahrají.
Často jsi zmiňoval úzký kádr…
Každý vidí zápas, ale nejde jen o něj. Promítne se to i do tréninků. Některé věci zkrátka nejde v malém počtu dělat. Kluky bych chtěl pochválit za přístup. I když nás tam bylo často pár, tak nikdo neremcal a všechno bylo odmakaný. Věřím, že se nám to vrátilo na hřišti.
Které zápasy byli zlomové?
Na podzim to byl domácí zapas s Blanskem. Nastupovali jsme do něj po sérii čtyř zápasu bez výhry, soupeř byl do té doby neporažen. Kdybychom prohráli, už by byl náskok Blanska moc velký. Na jaře zápas doma se Zastávkou, který jsme rozhodli v poslední minutě a zápas se Soběšicemi, když jsme hráli celý poločas v deseti a dokázali to urvat.
Co pro tebe byla největší výzva?
Vyhrát soutěž. Zažil jsem to jako hráč a chtěl jsem to dokázat i jako trenér. Byli jsme druzí, třetí. Pro mě nebyl cíl postup, ten, jak se dneska ukazuje můžete mít i třeba ze čtvrtého místa, ale vítěz je jen jeden. A my to dokázali tím nejlepším možným způsobem na hřišti druhého Blanska.
Na co budeš vzpomínat?
Teď ve mně nejvíc rezonuje konec. Jak se se mnou kluci rozloučili, reakce na můj konec nejen od hráčů, ale i od některých lidí okolo. Ale myslím, že po nějaké době to bude to, jaký jsme vytvořili kolektiv. Tím nemyslím pak u piva. Ale ta soudržnost, vůle po vítězství. To nás na konci definovalo.
Můžeš dát nějaký příklad?
Oslovil jsem Didiho, jestli by mi nepomohl jako další asistent. Vůbec mě nenapadlo, že se zapojí jako hráč do tréninků. V Ivančicích se nám zranili Vojta s Románkem, Zbyňa stopka za červenou. Už jsme na tom byli personálně dost špatně, tak se Dvořka nabídl, že by šel na lavku. Má po jedné operaci, druhou před sebou, ale nechtěl nás v tom nechat.
Nakonec jsi nastoupil i do posledního zápasu…
To byl nápad kluků. Nečekal jsem to. Upeklo se to až v den zápasu. I tady se ukázal charakter mužstva. Jen mě mrzelo, že nebyl na hřišti vinou zranění i Zelňa, to by bylo stylový.
Můžeš to rozvést?
To by bylo na samostatný rozhovor. Zažili jsme toho spolu tolik. Od začátku sezóny byl v pozici 12. hráče, pokud někdo vypadl, tak byl na řadě. V zimě se zranil na lyžích, tak jsem ho ze začátku jara nechal být, ať se rozehraje v béčku. Při absenci Paťě šel nakonec na hrot. Není to jeho pozice, ale ohromně nám pomohl. Jako jediní ze současného mužstva jsme byli u postupu do KP před 19-ti lety. Pro mě je Zelňa symbol krumlovského fotbalu, legenda.
Hodně lidí překvapil tvůj konec, není zvykem měnit trenéra po postupu. Mohl bys vysvětlit proč končíš?
Po pravdě se mi to vysvětluje těžko. Řešil jsem to v sobě dlouho. Bylo to strašně intenzivní. Hlava už si nedokázala odpočnout. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem si nedokázal pořádně užít vítězství. Hned mi v podstatě naskakovaly myšlenky na další zápas. Potřebuji si hlavně mentálně odpočnout.
Jaké máš plány do budoucna?
Ty nejbližší jsou užít si prázdniny s rodinou. Pětkrát týdně na hřišti, společného volného času bylo málo. Můj program byl daný fotbalem, když jsem měl volno, tak měly zase aktivity holky.
A fotbalové?
Jako trenér žádné plány nemám. Uvidíme. Nemusím trénovat za každou cenu, musí mi to dávat smysl. Chtěl bych si ještě zahrát. Je mi jedno jakou soutěž, hlavně hrát s čistou hlavou a neřešit věci okolo. Ale člověk míní, život mění.
Chtěl bys na závěr ještě něco dodat?
Poděkovat. Klukům, byla radost s nimi pracovat. Celému realizačnímu týmu. Fanouškům, kteří nás podporovali. Všem těm, kteří sice nejsou tolik vidět, ale bez nich by krumlovský fotbal nefungoval. Ale největší poděkování míří domů k mé ženě Dadle.
